Foto - lastury

Nebezpeční měkkýši

Zajímavosti

Mexiko

 

Český klub sběratelů lastur

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fidži - ostrovy lidojedů  (Cannibal islands)



Rozloha : 18 274 km2
Hlavní město: Suva - 145 000 obyvatel
Počet obyvatel : přes 800 000
Měna : fidžijský dolar ( cca 15 Kč )
 

Úřední jazyk : angličtina
Etnické složení: Fidžijci - 50 % , Indové – 45,5 %, ostatní 4,5 %
Největší ostrovy : Viti Levu, Vanua Levu
 
mapa souostroví Fidži

 

     

 

 

 

 

 

 

 

 
     


Fidži je osamělá skupina 320 ostrovů korálového, nebo vulkanického původu v jihozápadní části Tichého oceánu. Obyvatelé se dělí na dvě zcela odlišné etnické skupiny. Původními obyvateli jsou Melanésané. Fidži se v roce 1874 stalo britskou korunní kolonií a Britové začali z Indie přivážet tisíce Indů k práci na plantážích cukrové třtiny. Když Fidži získalo v roce 1970 nezávislost, politické strany se rozdělily na rasovém základě. To vyvolalo v zemi politickou nestabilitu. Rodilým Fidžijcům, kteří se živí především jako zemědělci a rybáři, patří cca 80 % půdy. Indové obsadili klíčová místa v politice a obchodu. Po několika demonstracích a převratech se politická situace uklidnila a stabilizovala.
Podnebí je tropické, horké a od listopadu do dubna deštivé. V letním období přicházejí ničivé cyklony. Poslední větrná smrštˇ začátkem roku 2004 smetla celý obydlený ostrůvek. V zimě, tedy od června do října je podnebí zdravé a velmi příjemné. Občasný déšť, svěží vánek a nižší teploty, které někdy klesnou v noci až na 17°C, mohou nepřipraveného turistu tak trochu zaskočit. Lehký svetřík nebo košili s dlouhým rukávem tu v tuto dobu navečer rozhodně využijete.

Letadlo měkce dosedá na hlavní letiště v Nadi. Po 25 hodinách letu vdechujeme se ženou svěží fidžijský vzduch. Ozdobeni náhrdelníkem, který jsme dostali od fidžijské dívky z místní cestovky, odjíždíme do resortu Tambua Sands, který se nachází na Coral Coast uprostřed ostrova asi 80 km od Nadi. Z resortu je to dalších 90 km do hlavního města Suvy. Čeká nás krásné ubytování několik kroků od pláže mezi vysokými palmami.
Je už pozdní večer, obloha plná neznámých souhvězdí, a já s baterkou utíkám aspoň na chvíli se podívat před spaním na moře a pláž. Nemohu dospat a hned po rozednění se plížím k moři. To, co vidím, se opakuje každé ráno: skupinka dětí na koních se prohání po pláži. Já se tam pokouším najít nějaké mušle, ale bez valného úspěchu. Pouze na skále jsou ve štěrbinách bezpečně ukryty chroustnatky. Jdu pomalu po pláži asi 4 km do malé vesnice Vatukarasa, kde ústi řeka. Tady se začínají pomalu objevovat nějaké mušle. Dále od břehu pod trsy uschlých řas, které tu evidentně leží delší dobu, se dají najít čtyři druhy malých Triviidae (zatím přesně neurčené), Cypraea microdon a jiné drobné mušličky. Zajímavým nálezem z čeledi Ovulidae je pro mne Pseudocypraea adamsonii.
Druhý den byla v noci dost silná bouře, a tak hned ráno po výtečné fidžijské snídani pospíchám znovu na zaslíbené místo. Rozvodněná řeka s sebou přinesla z vnitrozemí endemického suchozemského měkkýše Orpiella fragilima ve dvou barevných variacích: jedna hnědá přecházející do fialova a druhá pouze světle hnědá. V současné době je na fidžijské známce spolu s dalšími třemi suchozemskými endemity. O kilometr dále zůstala po odlivu na břehu korálová drť s mnoha běžnými druhy mušlí v různém stádiu poškození i v poměrně dobrém stavu. Některé jsem vzal, jiné si jen prohlédl. Při návratu, kdy byl odliv v poslední fázi, jsem spatřil v písku Cypraea tigris v dokonalém stavu. Jeho nález mě velmi potěšil i přesto, že je to velmi běžná mušle. Vzpomněl jsem si na své sběratelské začátky, kdy bych dal nevím co za to, abych našel jen tak na pláži takový skvost.
Zavítal jsem také do vesnice a objevil tam malý obchůdek s místními mušlemi. Vlastnil ho rybář, který se živil lovem ryb harpunou, za kterými se musel potápět poměrně hluboko. Přitom vždy nějaké mušle našel, obsah zkonzumoval a lastury putovaly na prodej. Objevil samozřejmě i Cypraea aurantium, kterou se mi hned pochlubil, a plno dalších běžných i méně běžných druhů. Z těch jsem si vybral hezky vybarvenou Harpa harpa, Cypraea mappa panerythra „rewa“, malou, ale dospělou Charonia tritonis (100,3 mm) a zatím neurčený druh Nerity. Potěšilo mě, že některé mušle znal latinským jménem, proto nebyla moje návštěva u něho poslední.

POZOR, DRSNÁ KAPITOLA - PROČ LIDI JEDLI LIDI ?

Při vyslovení jména Fidži si leckdo vzpomene na lidožrouty. Cannibal Islands byly ještě v 19. století pod tímto názvem zaznamenány v mnoha mapách světa. Nynější kartografové vrátili kanibalským ostrovům počestné jméno Fidži. Vzniklo nesprávným přepisem Viti, podle hlavního ostrova Viti Levu, který tak dal celému souostroví jméno. Kanibalismus, jak je známo, nebyl rozšířen jen na tomto souostroví, ale na všech melanéských ostrovech a na každém z těchto ostrovů měl jiný ráz. Pravdou je, že na Fidži byl kanibalismus provozován nejdéle, masově a zcela nepokrytě. Snad každý si položí otázku, proč zdejší obyvatelé jedli lidské maso. Bylo to z nedostatku jiného masa, vedly je k tomu náboženské rituály nebo jim maso prostě chutnalo? Podle historiků je nejpravděpodobnější ta poslední verze, ale sami Fidžijci věřili, že síla ze snědeného člověka se přenese do jejich těla. Za nejchutnější považovali místní lidé stehna, paže a srdce. Hlavy si na rozdíl od jiných národů nevážili, a tak připadla kněžím.
Fidžijci nikdy nejedli lidské maso v syrovém stavu. Jak se tedy připravovalo ? Nešťastníci byli nejprve zabiti. K tomu účelu sloužilo hned několik nástrojů. Nejčastěji se používalo rozražení lebky ozdobným kyjem (tento kyj je mimochodem vyobrazen na deseticentové minci). Potom byla těla rozčtvrcena, někdy zbavena kostí. Zabalená do banánových nebo palmových listů byla pak pečena na rozžhavených kamenech v otevřeném ohništi. Melanésané jedli přirozeně všechnu stravu rukama. Fidžijci se však lidského masa rukama nikdy nedotkli. Nabírali je na zvláštní, větší dřevěné vidličky, které vyráběli jen k tomuto účelu. Tyto vidličky byly jinak tabu a použít je k něčemu jinému byl smrtelný hřích. Všechny repliky nástrojů na zabíjení i jedení můžete dnes koupit všude na Fidži i s výkladem prodejce k čemu v minulosti sloužily. Ty, které byly skutečně používány, jsou vystaveny v etnografickém muzeu v Suvě. Lidské maso se nejedlo samotné, ale pro snadnější trávení a chuť byla přidávána zeleninová příloha, listy některých stromů nebo výrazné koření. Jedna z těchto rostlin mboro ndina stále nese ve svém latinském názvu označení anthropophagorum – lidojedská. Dodnes je nezbytnou součástí fidžijských jídel a mohu potvrdit, že je velmi chutná. Solanum anthropophagum mi totiž velmi připomínalo náš špenát.
Maso bělochů Fidžijcům nechutnalo. Mělo prý zvláštní nepříjemnou pachuť či pach. Proč tedy Fidžijci zabíjeli bezbranné trosečníky ? Plnili vůli bohů, kteří vládnou moři. Ti přece museli být na plavce velmi rozhněvaní, když jim zničili plavidlo. A věřící kanibalové jen dokonali, co rozhněvaní bohové započali. Proto pobíjeli a potom pojídali posádky ztroskotaných lodí.
V literatuře jsem se dočetl o náčelníkovi jménem Undre Undre, který za svůj život snědl 872 lidí. V tomto čísle se shodují všechny prameny. Rozdíl ovšem je v počítání obětí. V jedné knize se píše, že za každou oběť, kterou snědl, vhodil malý kamínek do zvláštní jámy. Druhý pramen uvádí, že za každého snědeného člověka nechal usadit jeden balvan za druhým, takže 872 balvanů se táhlo ve velké délce. Ať je to tak či onak, při představě, že tento náčelník snědl jednu menší vesnici, přejde mráz po zádech. Nemohu však nikoho odsuzovat, protože lidojedství patřilo na Fidži ke způsobu života. Když zemřel některý náčelník, šly dobrovolně na smrt všechny jeho ženy, které pak i s ním byly zkonzumovány. Věřily totiž, že budou žít po smrti nový život od stejného věku a zdraví, ve kterém zemřely. Proto velmi často odcházely na smrt starší lidé, aby v příštím životě nemuseli být vystaveni nemocem ve stáří.

PŘEPADENÍ V PACIFIKU

Po třech dnech jsme zatoužili vidět malý ostrůvek jménem Likuri, jihozápadně od Nadi. Zakoupili jsme si jednodenní výlet s pravým fidžijským obědem. Už samotná cesta byla zajímavým zážitkem, protože na ostrov se nevyplouvalo z přístavu v Nadi, ale začínala už ve vnitrozemí po řece. Na malém člunu pro deset pasažérů nás lodivod i s průvodcem vezli mnoha krásnými zákoutími řeky. Průvodce přitom popisoval zdejší faunu i flóru, až jsme se dostali na volné moře.
Blížíme se pomalu k ostrůvku a rozverný průvodce vypráví historky z nedávných dob kanibalů, jak přepadávali lodě a pobíjeli posádku. Jsme už na dosah ostrova, když v tom z křoví vyskakují hrozivě pomalovaní divoši ozbrojeni tradičními zdejšími zbraněmi. Za děsivého řvaní útočí trsy trávy a větvemi na vyděšené turisty a derou se do člunu. Ženy zděšeně vykřikují, muži mají překvapením otevřená ústa v němém údivu. Útok byl odvrácen a já rychle sahám po fotoaparátu. Pozdě, kanibalové se spěšně vrací zpět. Konečně přijíždíme na obydlené místo, kde nás ti samí krvelační lidojedi vítají zpěvem za doprovodu kytar a ukulele. Hezký zážitek, který byl zřejmě v ceně výletu.
Na ostrově nás čekalo ještě několik překvapení, nutno podotknout, že také příjemných. Po zběžné prohlídce ostrova (hlavně pláží) jsem zajásal: „Hurá, jsou tady mušle!“ a začal pomalu plnit připravený sáček. Mušle mnoha vesměs běžných druhů na mě vykukovaly po právě začínajícím odlivu. Když jsem našel prázdný téměř dokonalý Strombus bulla, byl čas oběda, ale chuť k jídlu se u mě jaksi vytratila a já jsem zaníceně hledal dál. Na druhou stranu jsem si nemohl nechat ujít tradiční fidžijské jídlo „JOVO“, připravované ve vykopané jámě na rozžhavených kamenech. Po vytažení velkých ryb, sladkých bramborů, kasawy a dalších exotických pokrmů následovala hostina, kterou jsem ale odbyl co nejrychleji a pospíchal zpět na odlivem odhalenou pláž.
Malý ostrůvek skýtal ráj pro sběr. Na severní straně byl na konci pláže mangrovový porost a tak písek prosycený bahnitými příměsmi ukrýval mušle holdující tomuto biotopu. Převládalo zde několik druhů z čeledi Cerithiidae, Nassariidae, Neritidae, Strombidae a jiných. V obnaženém mangroví se daly nalézt na kmenech i listech Littorina scabra v různých barevných mutacích hnědé, žluté a červené. Dole u kořenů vězel jeden zajímavý druh Neritidae, který, jak se později dozvíte, jsem neměl možnost určit.
Druhá strana byl pravý opak. Skrz křišťálovou vodu bylo vidět na čistý písek s barevnmi druhy mušlí převalujícími se v poklidných vlnkách ustupujícího moře. Mušle z čeledi Mitridae, Turridae, Conidae a Collumbelidae mi udělaly velkou radost. Nejzajímavějším nálezem však byl nepoškozený Strombus rugosus, vyskytující se pouze na ostrovech Fidži a Tonga.
Nastává čas odjezdu a já, spokojený s vydařeným úlovkem, tuším, že tak dokonalé místo pro sběr se už zřejmě nebude opakovat.

JAK VYČISTIT MUŠLE DOČISTA DO ČISTA

Z ostrova Likuri jsem si přivezl větší množství druhů, z nichž některé zapáchaly, a tak je bylo třeba před odjezdem vyčistit. Nezbývalo mi momentálně nic jiného než použít takzvanou metodu přírodní cestou, tedy vyhnitím. Bylo potřeba najít vhodné místo, daleko od lidí, ale takové, abych ho opět našel. Daleko od lidí proto, aby jim nepřekážel zápach a také aby se moje mušle někomu nezalíbily. Našel jsem poměrně nepřístupné místo v křoví daleko od moře, cestiček i lidí. Po důkladném zamaskování plastové krabice se vzácným, ale nevoňavým obsahem, se těším na výsledek.
Asi po dvou dnech mi to nedalo a jdu místo zkontrolovat. K mé radosti pracovala příroda dokonale. Hmyz a dokonce i krabi poustevníci, které jsem tu předtím neviděl, pomáhali s čištěním. Dokonalé místo, pomyslel jsem si. Navečer před odjezdem na další ostrov si jdu vyzvednout mušle, abych je mohl umýt, usušit a zabalit. Přijdu na místo. Mušle tam byly. Hmyz i dva nejpomalejší poustevníci také. Ty jsem vypoklonkoval zpět do houští. Beru krabici, která se mi zdála lehčí. Asi je vše dobře vyčištěné, pomyslel jsem si a prchám před žíznivými komáry k moři. Zastavím se u tůňky, kde mušle vysypu a začínám s oplachováním. Beru mušli jednu po druhé a s údivem nevěřícně koulím očima. Že bych vzal tak omlácené a děravé mušle ? A tady dokonce místo mušlí jen dvě torza ? Teprve teď mi to došlo. Poustevníci sice mušle vyčistili, ne však pro mne, ale pro sebe. V krabici mi zůstali po výměně garderóby většinou jen nepoužitelné střepy. Když jsem si uvědomil groteskní situaci, musel jsem se tomu hlasitě smát, přestože mi do smíchu moc nebylo. Po celodenním hledání a plahočení po ostrově, na který se už nikdy nevrátím a kde bylo neuvěřitelné množství druhů, hledím teď na malou hromádku většinou menších mušlí, které mi zbyly. Je mi líto, že jsem přišel o zajímavé mušle, ale zároveň je mi do smíchu, protože si připadám jak výstrojní náčelník pro celou armádu krabů poustevníků, kteří se teď naparují v luxusní dovozové výstroji. Inu co, i tak lze do čista vyčistit mušle. Říkám si, že příroda si jen vzala to, co jí patřilo.
Krab poustevník, jak se mu lidově říká, nepatří mezi kraby, ale do zvláštního podřádu Anomura, jehož příslušníci mají zakrnělý poslední pár nožek. Mají jen šest kráčivých končetin. U poustevníků slouží zakrnělé nožky k přidržování v ulitě. Poustevníci nemají měkkou zadní část chráněnou pancířem, proto vyhledávají vhodné prázdné ulity, do kterých zranitelný a dlouhý zadeček ukrývají. V případě ohrožení se poustevníček v ulitě schová a levým klepetem, které má větší, zakryje ústí. Pokud najdete poustevníka s ulitou, kterou musíte mít ve sbírce, nemusíte mu vůbec ublížit. Stačí najít jinou stejně velkou mušli, opatrně kraba vytáhnete a ihned strčíte zadeček do připravené ulity. Nejednou jsem tento způsob použil. Dodávám však, že u některých jedinců musíte být velmi trpěliví, než se své ulity pustí.

ZA PRAVÝMI FIDŽIJCI DO DIVOKÉHO VNITROZEMÍ

Protože jsme ubytováni na pobřeží uprostřed ostrova mezi vesnicemi, mám možnost mírně nahlédnout do běžného venkovského života. Setkávám se tu s velmi přátelskými nezištnými lidmi, kteří vás zdraví, sotva se přiblížíte na doslech. Pozdrav BULA vás tak provází celým dnem. V blízké vesnici, kde jsem nakupoval mušle, jsme si padli s místním rybářem do oka, a tak jsem jím byl pozván na večeři. Těšilo mne, že jsem s sebou vezl nějaké dárky, které mi teď poslouží na revanš za klasické domorodé jídlo i k utužení přátelství celé sedmičlenné rodiny. Musím podotknout, že na jakoukoliv odměnu vůbec nečekali, a proto je darované věci velmi potěšili. Zřejmě patří k těm movitějším. Přestože z venku vypadá domek skromně, uvnitř trůní uprostřed místnosti dvě televize a video.
Lákalo mě však poznat předkoloniální život ve vzdálenějších horských vesnicích ve vnitrozemí. Do vesnice, kterou jsme si vybrali, vede pouze jediná cesta, a to po mohutné řece jménem Navua. Tato tropická řeka, které příliv oceánu zvedá hladinu několik kilometrů od pobřeží, živí obyvatele vnitrozemí. Vesnice v horách jsou nejlepším místem pro toho, kdo chce poznat původní Fidži. Proto ještě se čtyřmi zvědavci nasedáme do člunu a plujeme proti proudu asi 20 km do vesnice Nukusere. Jízda po řece, jejíž břehy byly pokryty nepropustným pralesem, je úžasná a určitě nejen já mám pocit jako kdybych se ocitl na cestě do pravěku. Stromové kapradiny a pro mne úplně neznámé dřeviny, lemující vysoké horské svahy, navozují pocit tajemna. Sotva patrné i mohutné vodopády často přikrášlovaly celé toto svěže zelené panorama.
Po necelých dvou hodinách jsme dorazili do malé vesničky položené poměrně vysoko nad řekou. Probíhá nezbytný uvítací ceremoniál s žádostí o vstup do vesnice a předání daru (kavy) náčelníkovi, kterou jsme následně pohoštěni. Oceňujeme náročné starobylé tance fidžijských válečníků. Následuje oběd prostřený na zemi pokryté rohožemi z palmových listů. Jíme bez příborů pouze rukama. Když celá řada lidí pije kavu z jednoho kokosáku, tak vám nějaká hygiena ani nepřijde na mysl a sžijete se s místními zvyklostmi. Pak nám ženy nabídnou k prodeji své výrobky z místních zdrojů. Prohlížíme vesnici, letmo nakoukneme do skromných, ale čistých bure – rákosových příbytků. Některé už i tady byly zhotovené z vlnitého plechu. Pokrok nezastavíte.
Zpáteční cesta po proudu byla trochu rychlejší, ale až na ní jsem si všiml zlámaných a ohnutých porostů a trsů trávy asi v pětimetrové výšce nad námi. Až po chvíli jsem si vzpomněl, že začátkem tohoto roku řádil na Fidži cyklon, který zcela smetl jeden malý obydlený ostrůvek. Při představě, že se tato řeka může zvednout i o několik metrů, jsem si uvědomil její ničivou sílu. Proto v bezpečné výšce občas vykoukne malá skromná vesnička, která je zřejmě podobná těm, co tu stály před 150 lety, kdy sem pronikali první běloši.

CYPRAEA AURANTIUM – LEGENDA, NEBO SKUTEČNOST ?

Bezesporu nádherná mušle, kterou si přeje mít ve sbírce snad každý sběratel, je opředena mnoha legendami. V Kráse lastur jsem se dočetl, že na Fidži ji náčelníci nosili jako odznak své hodnosti. Těšil jsem se, jak si tuto informaci ověřím přímo na místě. Že tento oranžový zavinutec zde žije, není pochyb. O tom jsem se přesvědčil, kdekoliv jsem řekl, že jsem sběratel a chci koupit mušle. Je pravda, že si ji fidžijci nesmírně váží a téměř v každém obchůdku je k mání. V těch větších a takzvaně lepších byla vystavena za sklem za přemrštěnou cenu. V běžných stáncích se suvenýry se opakovala vždy stejná story. Jakmile zjistili, že se zajímám o mušle, nabídli mi C. aurantuim. Vytáhli ji z nějaké skrýše nebo rovnou ze své tašky, vždy pečlivě zabalenou v plátně nebo uloženou v krabičce. Prodavač mi vysvětloval, jaká je to vzácnost, která je pouze na Fidži. Cena tomuto výkladu byla také přiměřená. Nevěřil mi, když jsem mu sdělil, že v Evropě se dá koupit poněkud levněji, například z Filipín.
Zato ostatních mušlí si nevážili a stav většiny nabízených mušlí tomu i odpovídal. Velmi často se tu nabízela Cypraea tigris v mnoha barevných mutacích. V Suvě na tržišti se mi dokonce podařilo koupit C. tigris zbarvenou do červena, zřejmě vylovenou z vraku lodi. V krámcích jsem ale hledal fotografie s dobovými náčelníky. Ty, co jsem viděl, měli na krku většinou mušli Ovula ovum nebo půlku perlorodky. Také se zdobili zuby různých ryb. V Etnografickém muzeu v Suvě, kde jsem také pátral, nebyla vystavena ani C. aurantium ani žádná dobová kresba náčelníka s touto mušlí kolem krku. Dozvěděl jsem se, že údajně nejcennější pro každého náčelníka byl zub z vorvaně. Neskrývám tak trochu zklamání, ale v pátrání pokračuji i doma.
Napsal jsem panu Johnsonu Seeto z University v Suvě, který mě už před odjezdem vybavil mnoha informacemi, jak to vlastně je. Odpověděl mi, že opravdu v dávných časech každý, kdo našel tohoto zavinutce, jej musel odevzdat náčelníkovi, kterému sloužil jako amulet štěstí. Do místního muzea se prý před časem vrátil zavinutec, provrtaný dvěma dírami a provlečený provázkem, který byl evidentně nošený na krku. Tak něco pravdy na tom asi bude, ale v muzeu jsem ho nikde nenašel.

PĚT DNÍ V MODRÉ LAGUNĚ

Po 15 dnech strávených na Viti Levu a okolních ostrovech se přesouváme na souostroví Yasawa, konkrétně na ostrov s poetickým názvem Nanuya Lailai, kde se točil film Modrá laguna. Ostrov leží přibližně 70 km severozápadně od Viti Levu. Samotná cesta větší rychlou lodí, která trvá necelé čtyři hodiny, je úžasným zážitkem. Loď tady funguje jako pravidelná doprava mezi ostrovy. Plujeme od ostrova k ostrovu, kde vystupují lidé, kteří si zvolili právě ten ostrov. Nastupují noví, ti zase putují na další ostrov, kde stráví dva, tři dny a plují dál. Náš ostrov je téměř na konci, a tak celé to dění můžeme pozorovat a přitom obdivovat krásu korálových ostrůvků i hornatých ostrovů. K lodi přijede člun s pasažéry, které vysadí a nabere další. Dokonalá organizace. Jak tak proplouváme mezi ostrůvky, vzpomenu si na kapitána Bligha, který po vzpouře na lodi Bounty projel s částí mužstva, která mu zůstala věrná, celým souostrovím a byl přitom pronásledován válečnými kanoemi plnými lidožroutů z Yasawy. Údajně na jednom z ostrovů přistál vůdce vzpoury Fletcher se svými lidmi. Zřejmě proto se hned na druhém ostrově jmenuje ubytovací resort Bounty.
Po krásné podívané na ploché korálové ostrůvky a hornaté sopečné ostrovy jsme vyzváni k vystoupení, neboť je už v dohlednu náš ostrov. Čeká nás opět uvítací ceremoniál s kytarami a zpěvem zaměstnanců resortu. Srdečné až dojemné uvítání, jako kdyby celý rok čekali jenom na nás. Do resortu přijíždí deset lidí a zřejmě tolik ho zase opouští. Je trochu pod mrakem, spadlo i pár kapek, ale o chvíli později se pěkně rozpršelo.
Ubytování zde je víc než skromné, přesně ve stylu, jak bydlí místní lidé. V rákosovém bure je pouze postel s moskytiérou a víc nic, vlastně na parapetu malého okénka se vyjímají dvě půlky zévy. O pár desítek metrů dále je několik společných sprch a WC. Bure je jen tři metry od moře na mírně vyvýšeném břehu. Dveře se zamykají jen pootočením zahnutého hřebíku. Později si uvědomuji, že tady člověk víc ani nepotřebuje. Stačí nádherné moře, pláž, sluníčko a třikrát denně jídlo, které je v ceně ubytování.
Druhý den se probouzíme do slunečného dne a hned se ptáme, kdeže je ta pohádková Modrá laguna. Byla ukryta na druhém břehu ostrova. Přes kopec je to asi dvacet pět minut. Bereme šnorchly, ploutve a hned vyrážíme. Na kopci uprostřed ostrova je překrásný výhled na celý ostrov i na okolní ostrůvky. Krása... Fotoaparát má plno práce, protože nevíme, co dřív fotit. Se ženou konstatujeme, že takové kouzelné scenérie jsme ještě nikde neviděli. Přicházíme do modré laguny a záříme blahem. Azurová čistá voda, nádherná bělostná pláž a právě začínající odliv. Pláž je až moc čistá - jen sem tam kousek korálu nebo střípek z mušle. Hlavou mi proběhne myšlenka, že je to tu krásné, ale mušle tady asi nebudou. Odliv však odhalil řadu živých mušlí. Uvidím první rýhu a zabořím ruku pod malý hrbolek písku. Po vytáhnutí se mi leskne v ruce Oliva caeruela, další rýhu utváří Rhinoclavis fasciata z čeledi Cerithiidae. Kousek dál je zase Polinices malanostomus; vypadá to, že má tělo mnohem větší než ulitu, ale když ho nadzvednu, po chvilce se do ulity neochotně schovává a zavře víčkem. V půlmetrové vodě brázdí písek Terebra affinis. Téměř všechny, které jsem našel, měli odřenou spodní část ulity. Nejvíce tu bylo křídlatců Strombus gibberulus Od každého druhu jsem vzal dva nebo tři vzorky a šel poprosit místní obyvatele, aby mi je uvařili. Chvíli mi trvalo domluvit se s nimi, protože nemohli pochopit, proč nechci maso, ale jen ty nepotřebné schránky. Nicméně po chvilce dali vařit na oheň i hrst rýže. Po krátkém povaření začali mušle sami čistit a oddělovat maso od schránek. Byl jsem rád a přispěl jsem jim několika dolary. Zase nechápali, ale radost měli snad věší než já. Dostali porci večeře a k tomu ještě zaplaceno.
Další den jsem vzal jednorázový podvodní fotoaparát a vypravil se lovit zajímavé podmořské snímky. Ani tady laguna nezklamala. Spousty barevných ryb se bez bázně míhalo kolem mě. Proplétám se mezi korály mnoha druhů a barev a fotím je. Trochu se zarazím, když vidím černobílou vlnovku. Téměř metrový mořský had vlnožil ploský (Laticauda laticaudata), vzhledem i jedovatostí podobný vodnářům. Vlnožil je zajímavý tím, že klade vejce na břehu v pobřežních skalách. K pohybu po souši má břišní šupiny podobné šupinám suchozemských druhů, což mu umožňuje pohybovat se v písku nebo šplhat po skále. Ve vodě jsem ho bohužel nevyfotil - to se mi podařilo až o den později právě na břehu. Mnoho lidí má před hady respekt, zvláště pak ve vodě. Avšak mořští hadi útočí jen při ohrožení vlastního života, zpravidla, když nemají úniku. Většinou se snaží člověku vyhnout. Počkal jsem, až mě vlnožil obepluje a zase se soustředím na další zajímavé živočichy. Je tu plno druhů hvězdic, převládají však zářivě modré Linckia laevigata. Ty jsou zajímavé počtem ramen. Obvykle jich mívá pět, ale nejsou výjimkou tři až sedm ramen. Také mimořádně regeneruje, na odlomených ramenech pravidelně narůstají noví jedinci a vzniká takzvaná kometová forma hvězdic. Dorůstá kolem třiceti centimetrů. Zaujala mne také klasická, ale obrovská trnová koruna, jistě přes čtyřicet centimetrů. Známý pojídač korálových polypů s mimořádně ostrými trny, které produkují nervový jed. O kousek dál na odumřelém korálu spatřím nádhernou mušli - až se mi dech zatajil. Byl to čtyřcentimetrový krásně vybarvený a zcela nepoškozený Nassarius glans. Právě tento Nassarius mě konečně vytáhl po dvou hodinách z vody, abych si ho mohl v klidu prohlédnout. Ostrov se dal při odlivu obejít z obou stran, a tak cesta do laguny byla vždy zajímavá.
Pět dní uplynulo jako mořská voda a nastal čas návratu. I loučení zaměstnanců bylo dojemné, podání ruky, děkování a fidžijské písně na rozloučenou nás provázeli i ve člunu k lodi. Čeká nás poslední noc v Nadi, poslední pohled na moře a poslední skvělá večeře, na kterou nelze zapomenout. Objednali jsme si rybu obalenou místo ve strouhance ve strouhaném kokosu, bylo to neobyčejně chutné.
V Modré laguně jsem našel ještě jednu pozoruhodnou schránku, která se mi podařila určit až po napsání tohoto článku. Rád bych se ale ještě s vámi podělil o tuto méně známou a opomíjenou část z kmene měkkýšů. Původně jsem si myslel, že je to jen nějaký střep, ale po podrobnějším prozkoumání jsem usoudil, že si tento podivný útvar ponechám a až doma zjistím co to může být. Schránka měla zajímavý a neobvyklý tvar a že patří nějakému plži, by zřejmě , stejně jako já hádal málokdo. Dolabella auricularia, jak se mi lasturu podařilo určit, patří do čeledi Aplysiidae (zejovití). „Mořští zajíci“ , jak se jim také lidově říká, patří mezi plže, u nichž schránka ztratila na důležitosti. Evolučně jsou tak na půl cesty mezi mořskými ulitnatými plži a plži nahožábrými, kteří ulitu nemají vůbec. Název mořští zajíci dostali podle masivních tykadel na přední straně hlavy, které tvarem připomínají zaječí uši. Na první pohled vypadají jako by již vůbec neměli schránku, ale ta je ještě v podobě tenké skořepiny uvnitř těla překryta pláštěm. Na těle zejů jsou vyvinuta parapodia. Jsou to vlastně lemy, které jim slouží k plavání v porostech mořských řas, jimiž se také živí. Žijí v mělkých, teplých vodách. Ulita kterou jsem našel, měří 42 mm. Oproti tělu je malá a pravděpodobně pro měkkýše bez nějakého významu. Samotný plž totiž měří kolem 120 mm a tenkou rudimentární (zakrnělou) ulitu má umístěnou uvnitř těla. V nebezpečí vypouštějí oblak červenohnědého barviva, které má zmást nepřítele a umožní tak zejovi uniknout do bezpečí. Někteří příslušníci čeledi Aplysiidae dorůstají až 600 mm.

NÁRODNÍ NÁPOJ FIDŽI

Pro luštitele křížovek velmi známý pojem, polynéský opojný nápoj na čtyři písmena – KAVA. Ale co to vlastně onen posvátný nápoj je ? Vyrábí se z usušených kořenů tichomořského pepřovníku Piper methysticum rozdrceného na prášek. Na Fidži se správně jmenuje yangona. Název kava sem byl importován z Polynésie, kde se kořen nedrtí, ale žvýká, vyplivuje do nádoby s vodou a tam se chvíli louhuje. Myslím, že by všichni dali přednost nápoji z drceného kořene na Fidži, než žvýkaným v Polynésii.
Velmi jsem se těšil, až ochutnám tento nápoj a netrvalo dlouho a já se mohl konečně účastnit obřadu pití kavy. Dva domorodci, oděni jen do sukýnek z palmových listů, přinášejí těžkou dřevěnou mísu na čtyřech nohách. Je to takzvaná tanoa z dřeva „vesi“, posvátná nádoba, v níž se kava připravuje. Z jedné strany visí lano z liánových vláken a na jeho konci jsou přivázány dvě bílé lastury Ovula ovum. Dříve poměrně dlouhý náročný obřad je dnes zkrácený do této podoby: Před samotným aktem pronese míchač kavy krátký proslov. Druhý ceremoniář vlije do tanoi vodu. Míchač do ní vloží plátěný pytlík s rozemletým kořenem a asi patnáct minut ho hněte rukama ve vodě a neustále přelévá půlkou kokosového ořechu. Poté je nápoj připravený a kalná hnědá tekutina vypadá, jako kdyby ji nabrali rovnou z kaluže. Třetí z ceremoniářů začne přítomným, kteří sedí na zemi v půlkruhu se zkříženýma nohama, roznášet nápoj, který mu míchač naleje do kokosového ořechu. Když jej přinese, musíte jednou tlesknout, zvolat známé slůvko BULA a poté misku uchopit oběma rukama a vypít ji do dna. Po dopití všichni účastníci ceremonie třikrát tlesknou. Stejně tak se celý rituál opakuje u každého z účastněných. Všichni pijí z jednoho kokosáku. Až se všichni v pití vystřídají, po chvilce se celý obřad opakuje, dokud není tanoa prázdná. Po pátém kokosáku necítím na sobě žádné účinky, pouze mírné brnění jazyka. Říkám si, kolik toho musím vypít, abych pocítil účinek opěvované kavy. Podotýkám, že kava není alkoholický nápoj a účinky jsou téměř opačné. Mozek pracuje jasněji, dostavuje se euforie, ale ochabne činnost svalů a zdřevění nohy. Posléze se dovídám, že turistům je podáván nápoj slabý, řečeno slovy Čecha, nízkostupňový. Prý tak slabý nápoj můžete pít celý život bez nějakých problémů ba naopak, má příznivé účinky. Uklidňuje, osvěžuje, snižuje nadměrnou tělesnou váhu a prospívá žaludku. Mě kava zachutnala až po třetím ceremoniálu ve vnitrozemí, kde jsem se dozvěděl, že slabou kavu dávají pít jedenkrát za čtrnáct dní i dětem na pročištění žaludku a kvůli dobrému trávení. Avšak notoričtí pijáci silné kavy, kterým tu říkají kavaholici, mají problémy s očima a s kožními nemocemi. Těmto kavaholikům se z očí a z kůže vylučuje žlutavá látka, která vysouší pleť.
Dnes už pepřovník na Fidži neroste divoce, ale pěstuje se ve vnitrozemí Viti Levu a vyžaduje značnou péči. Dokonale očištěná půda se hnojí vápnem získaným z mušlí a korálů. Podle Fidžijců je to božská rostlina, kterou považují za absolutní všelék, jakýsi melanéský penicilín.

A CO ŘÍCI NA ZÁVĚR ?

Krásná země, moře i lidé. S vnuky lidožroutů mám jen ty nejlepší zkušenosti. Na rozdíl od svých předků jsou přátelští a milí. Jsou to usměvaví a upřímní lidé, kteří nečekají, co z vás vypadne, jak tomu leckde ve světě mezi turisty a domorodci chodí. Představte si, že kdekoliv vás potkají, s nestrojeným úsměvem pozdraví BULA. Odpovím rovněž BULA a úsměv se mi samovolně vyhoupne do tváře. Pravda je, že někdy za celý den jsem už z toho „přebulovaný“. Řekl jsem si, že budu zdravit jako první, co to udělá. Doběhli mě a odpovídali ne jednou, ale dvakrát - bula bula. Připadalo mi to, jako kdyby byli o to víc šťastnější, čím více slov bula za den řeknou a uslyší. A jak by ne, tímto slovíčkem nejen zdraví, ale i děkují a projevují dobrou náladu. Krásné vzpomínky na Fidži a jeho obyvatele nás hřejí u srdce stejně jako fidžijské slunce. BULA. A ještě jednu zajímavost na závěr. Na Fidži, v pralese ostrova Taveuni a Viti Levu se ještě donedávna vyskytoval druhý největší brouk světa - Xixutrhus heyrovskyi. Již v době svého objevení byl nesmírně vzácný a ve světových sbírkách je jich pouze několik kusů. K jeho vymizení přispěli samotní Fidžijci. Ti po zákazu a přísném stíhání lidojedství přešli na poměrně lehko.

  dostupný zdroj masité potravy. Našli jej v tučných, více než 20 cm dlouhých larvách těchto obrovských tesaříků. Patnáct centimetrů dlouhý tesařík je pojmenovaný na počest světově známého československého znalce tesaříků Dr. Heyrovského, bratra Jaroslava Heyrovského nositele Nobelovy ceny za chemii.