Foto - lastury

Nebezpeční měkkýši

Zajímavosti

 

Mexiko

 

Český klub sběratelů lastur

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Francouzská Polynésie 2007 



 

 

 

 

 

 

 

 
   
POLYNÉSIE - SPLNĚNÝ SEN vlajka Francouzské Polynésie


       
Tahiti a celá Francouzská Polynésie je dávný sen mnoha lidí na celém světě už od okamžiku, kdy se první evropští cestovatelé vrátili s popisem rajských ostrovů a svůdných žen. Zfilmovaný příběh Vzpoura na lodi Bounty dokáže zjitřit představivost a není snad nikoho, kdo by nechtěl alespoň jednou spatřit fantastické scenérie tyčících se vrcholů hor, pod nimi nádherné bílé pláže a modré laguny. A tak není divu, že nejenom pro mě, ale zřejmě pro většinu lidí se Tahiti stalo synonymem pro ráj na zemi. Ale tak docela nevěřte filmařům. Konkrétně na Tahiti je většina pláží černých jako uhel, což může trochu začernit představu ráje a vůbec pláží je tam poskromnu. Co ale dokáže ohromit, jsou sametově zelené hory, občas ukryté v bílých chomáčcích oblaků, údolí plná většinou neznámých rostlin, z hor padající vodopády a neodmyslitelná charakteristická vůně exotických krajů.

        Cesta do Polynésie - byla celkem krkolomná a delší než bývá obvyklé, ale cena letenky přijatelná. Z Prahy do Londýna, potom do Los Angeles (nutné americké vízum), následně do Aucklandu a konečně ostrov Tahiti. Nazpět to bylo o deset hodin méně, protože jsme neletěli přes Auckland. Doba strávená jen v letadlech byla 31 hodin. Přistáli jsme v Papeete, kde na letišti vítali turisty dva zpěváci za doprovodu kytary a ukulele. V zápětí mě i Noru obdarovává krásná Tahiťanka omamně vonícím kvítkem národní květiny - tiare, který podle místního zvyku vkládáme za ucho. Taxíkem odjíždíme do hotelu se symbolickým názvem Tiare, a to už se začíná stmívat. Stihl jsem ještě vyfotit západ slunce v momentě, kdy zlatý kotouč zalil část oblohy dozlatova a stejně tak ozářil i moře. Úchvatný pohled se mi vryl do paměti. Už se těším na příští den. Hned ráno vyrážíme do víru města, ale jen na chvíli, protože ve tři hodiny odlétáme na vysněný ostrov Bora Bora.

        Bora Bora - v místním jazyce „prvorozený“, vznikl jako první z polynéských ostrovů vulkanickou činností. Už jen ten název má příchuť exotické dálky a vždy mě fascinoval. Je to jedno z magicky dráždivých míst na světě o nichž se sní a které láká filmové hvězdy, bohaté dědice, romantické novomanžele a samozřejmě každého, kdo touží po exotikou provoněných dálkách. Je to také jedno z nejdražších míst, kde jsou ceny vyšší než kdekoliv jinde na světě. Například ubytování v luxusním resortu Moana Beach, přijde za jednu noc v bungalovu nad vodou od 70 000 franků (17 500 Kč). Bungalov má skleněné okno v podlaze, kde můžete sledovat například hejna ryb, plovoucích v krystalicky čisté vodě. V koupelně voní vanilkový lusk, na pozemku hotelového komplexu je bazén ze zurčícím vodopádem, obklopený tropickou džunglí pro rádoby romantické procházky. Večeře se podává přímo na pláži při skotačení polynéských tanečnic a vůbec hotel poskytuje neuvěřitelný až neokázalý luxus. Ale Bora Bora není určena jen pro bohaté a luxusem zhýčkané hosty. I tady se dá najít skromnější ubytování například v rodinných penzionech i když určitě trochu vyšší jak v celé Polynésii. Vždyť už jen nakupovat potraviny v běžných obchodech a stát frontu u pokladny s místními lidmi je zážitek. A aspoň jednou se povyrazit v místním bistru, které sice zavírá už ve 21: 00 hod. Večeře se pak dá pořídit od 300 Kč .
        Už příjezd na Bora Bora je zajímavý zážitek. Letiště je umístěno na Motu Mute ze kterého vás převezou katamaránem (cena je v letence) do Vaitape což je hlavní městečko. Tak absolvujeme „zdarma“ vyhlídkovou plavbu kolem západní strany ostrova. Tady nás čekal odvoz do resortu, který jsme si objednali už doma. V recepci nás přivítali vřelým úsměvem a chladným džusem. Na pokoji čekala mísa čerstvého ovoce a jako pozornost podniku ležela na posteli, ne ne Tahiťanka, ale perlorodka s vyřezaným reliéfem ostrova.
        Ráno vyrážíme na pláž, kde se moc mušlí najít nedá, ale výhled, který nás čeká se jen těžko popisuje. Co může být krásnější než zelené hory, pod nimi azurově modré moře a zrcadlící se kokosové palmy v něm. Druhý den si půjčujeme kola a objíždíme celý ostrov po pobřežní silnici dlouhé 32 kilometrů. Cestou se zastavujeme téměř za každou zatáčkou, fotíme přenádherné scenérie a nepřestáváme žasnout. Jen těch pláží a dokonce i plážiček je tu málo. Nejdelší zastávku děláme ve Vaitape, malinkém přístavním městečku, ze kterého je na pohled poznat, že není vytvořeno pro turisty, ale pulsuje tu poklidný život místních obyvatel. Navštívíme malé tržiště s příslibem koupě nějakých mušlí, ale bohužel je tu jen běžná komerce. Za to v protějším stánku jsme nakoupili aspoň dvacet pohlednic s nádhernými, většinou leteckými záběry. Další den jsme věnovali výletu lodí na neobydlený ostrov, respektive motu (malý ostrůvek v laguně). Cestou jsme nakrmily žraloky a poté se na otevřeném moři za nimi ponořili se šnorchlem. Bylo to moje první setkání se žraloky vůbec. Ta trocha strachu stála za ohromný emotivní zážitek a po chvilce s nimi, se i ten strach někam vytratil. Na idylickém ostrůvku nás čekal po koupání a dalším šnorchlování oběd. Podávalo se pečené maso a oblíbené tahitské jídlo Poisson Cru, které jsem si ihned zamiloval. Byla to syrová ryba - tuňák nakrájený na kostičky s množstvím různé zeleniny, zalitý v kokosovém mléce a jako příloha rýže. Po vydatném obědě jsem šel ještě po pláži hledat mušle, ale bez valného výsledku.
        Výlet končí a vracíme se zpět nabiti dojmy a neskutečnými zážitky. Někteří lidé se nechali slyšet, že Bora Bora není až takový ráj, jen předražený a vychvalovaný kus světa. Nás ovšem tento kus světa nezklamal, ba naopak. James Cook tento ostrov označil za „perlu Pacifiku“ a skutečně tento krásný svěží, až dráždivě exotický ostrov stojí za každou rozumě utracenou korunu bez zbytečného luxusu, který nabízí cestovní kanceláře. Strávili jsme zde 5 dnů a určitě budou patřit mezi ty NEJ. Každý ostrov na světě má určitě své kouzlo, ale myslím si, že Bora Bora má něco navíc, něco co člověka uchvátí a nenechá v klidu. Je ale čas se přesunout jinam.

        Souostroví Tuamotu tvoří 77 atolů. Ty z letadla vypadají jako šňůra bělostných perel, která měří přibližně 1500 km na délku a 500 km na šířku. Od Tahiti jsou nejbližší ostrovy vzdálené asi 300 km. Atoly nevystupují více než pár metrů nad mořskou hladinu, obklopující centrální lagunu. V Papeete na letišti před odletem na Bora Bora jsme bez nějakých problémů koupili letenku na atol Rangiora, který je druhý největší na světě s přenádhernou lagunou. Už let malým letadlem stál zato. Ostrůvky různých velikostí, obklopené azurově modrým mořem, přímo vybízely k focení a turisté v malém a ne zcela zaplněném letadle přebíhali s foťáky a kamerami ze strany na stranu, aby jim nic neušlo z té nádhery pod námi. Na „Rangi“ jak jí říkají místní, jsou jen dvě vesnice. My zvolili tu větší Avatoru. Nebyl tu žádný problém sehnat ubytování za dobrou cenu přímo u pláže. Po krátké prohlídce vesničky jsem přišel na to, že tady není kde ani od koho koupit nějaké mušle. Všichni mě odesílali do malé tržnice, ale ta byla po celých pět dní uzavřená. Na plážích, které většinou tvořili omleté kousky korálů, se toho také moc najít nedalo. Vlastně nic v dobrém stavu. Těšil jsem se proto na výlet do místními lidmi vychvalované Lagon Bleu. Nachází se asi hodinu plavby na západním okraji atolu poblíž Motu Taeoo. Řetězec korálových útesů vytvořily na okraji hlavního útesu takzvanou lagunu v laguně. Když jsme tam dorazili, byl odliv a podmořská krása byla doslova na dosah ruky. Museli jsme od člunu dojít asi stopadesát metrů mezi koráli a uvítacím výborem zvědavých ryb včetně mladých neškodných žraloků černoploutvých. Laguna byla pohádkově krásná, lemovaná kokosovými palmami, bělostným pískem a voda v barvě polodrahokamu lapis lazuli vybízela ke koupání. Po příjezdu se skupinka turistů okamžitě rozběhla po rozlehlé laguně a všichni fotili, koupali se, nebo se jen brouzdali v teplé vodě. Já na nic z toho neměl čas a ihned se vrhnul na hledání mušlí. Netrvalo dlouho a v odumřelých korálech jsem našel několik Cypraea obvelata f. nubilis (bez oranžového kroužku) Cypraea moneta barthelemi, Mitra mitra a M. paupercula, nebo Cypraea erosa lactescens. Některé byly živé a ty jsem zaujatě pozoroval při jejich brázdění v písku. S obdivem jsem sledoval zavinutce a jejich přes lasturu přehozené barevné mantly, kterých se stačilo lehce dotknout a ihned svůj plášť stáhli a objevila se ulita předtím zcela zahalená. Po uspokojivém zážitku, přeci jen zbyla chvilka na několik fotek. Mezitím posádka připravila na grilu bohatou tabuli a rovněž i mé oblíbené Poison Cru.
        Na zpáteční cestě nás čekalo krmení žraloků, kteří na to zřejmě čekali celý den. V momentě, kdy člun zakotvil tam brázdilo aspoň dvacet skoro dvoumetrových hladovců a ihned se začali prát o kusy vhozených ryb. Kdo chtěl, mohl se s nimi potápět, a tak někteří pánové tam ochotně posílali své ženy. A některé skutečně šly. Musím vás jen ujistit, že výlet se obešel bez ztrát na životech a vydařil se v každém směru.
        Další den při večeři v přístavní restauraci a u dobrého piva značky Hinano, jsem se dal do hovoru se statným, dlouhovlasým, zajímavě tetovaným mužem. Z hovoru vyplynulo, že je potomek místních dávných vládců, a tak trochu monarchistické chování i vystupování tomu odpovídalo. Pyšně mi ukázal vytetovaný vladařský motiv nebo znak a několikrát zdůraznil, že se jmenuje Punua, abychom to náhodou nezapomněli. Posteskl jsem si mu, že hledám mušle a nikde tady nejsou. On mi bezděčně odpověděl, že na tom blízkém protějším ostrově je jich na pláži spousta. Na otázku jak se tam dostaneme odvětil, že nás tam může odvézt v přepočtu za 250 Kč, což je místní taxa. Vrtalo mi to celou noc v hlavě a druhý den jsem se ve stejné restauraci přeptal na onoho muže a také, že by jsme chtěli na protější ostrov. Přála nám náhoda, protože paní ukazuje na přijíždějící člun, jehož kormidlo třímá jeho dcera. Běžel jsem za ní a ona že není problém. Zítra v 9 00 hod. nás tam přepraví a nazpět kdy budeme chtít. Ostrov se jmenoval Lagon Vert (Zelená laguna) a obývalo ho jen několik málo obyvatel včetně Punua a jeho rodiny a žádní turisti. Mr. Punua měl pravdu. Na pláži se bezděčně povalovalo množství různých druhů mušlí, jako například Cypraea depressa, caputserpentis, succincta a několik běžných druhů homolic a čepicovek. Všechno to ale byly odřené plážovky, kterých si evidentně nikdo nevšímal. Byly tam však i živé mušle. Na mořem omývaných skalách okusovaly mech Turbo setosus a Drupa morum. Některé drupy byly tak letité, že typické hrboly na povrchu lastury úplně zarostly a mušle vypadaly jako hladké oblázky. Pouze když jsem je otočil, objevilo se krásné modré ústí a hbitě se zasunující víčko. V písku zase rylo endemické Vasum armatum, nebo sedmicentimetrový Thais armigera. Pod kameny se ukrývala malá polynéská forma Mitra litterata. Na ostrově jsme strávili celý den a nazpět místo po pláži jsme šli džunglí, kde jsem si dovolil odřezat jeden zelený kokosový ořech, aby jsme se napili, protože nám pití dávno došlo. Voda z ořechu byla lahodná, chladná a osvěžující. Blesklo mi hlavou, že voda z kokosu je naprosto sterilní a používá se i k lékařským účelům. Výletem na ostrov náš pobyt na Rangioře končí a my se vracíme zpět do Papeete, abychom odtamtud lodí odpluli na ostrov Mooréa, který je vzdálen asi 25 kilometrů.

        Ostrov Mooréa je vyhaslou sopkou a má tvar rovnostranného trojúhelníku. Mě se ale spíš jeví jako tvar srdce a myslím, že se pro mnohé, kteří ostrov navštíví, srdeční záležitostí může stát. Ubytování jsme si vybrali v Mooréa Camping na druhé straně ostrova, kde byly čtyři možnosti ubytování včetně pronájmu místa na stan. My jsme zvolili prostorný bungalov situovaný do zahrady za velmi dobrou cenu. V celé Polynésii se vůbec nesmlouvá, a to ani na tržnici. Ale přesto je dobré to občas zkusit. Věděl jsem, že při delším pobytu může být poskytnuta nějaká sleva. Tak jsem to zkusil. Slečna se odběhla zeptat majitele a my dostaly celých 10 % slevy za 7 nocí. Ubytování na tomto ostrově se zdá přijatelné. Zase na druhé straně taxíky jsou na Moorei velmi drahé. Přímo naproti resortu byl malý ostrůvek ke kterému jsem denně šnorchloval, přitom hledal mušle a fotil podmořskou krajinu. Na ostrůvku se dalo najít plno různých menších druhů jako Pyrene obtusa, Nassarius graniferus, Cypraea obvelata, lynx, caputserpentis a jiné. Při šnorchlování mezi koráli se mi tajil dech nad veškerou tou nádherou a ani o mušle tu nebyla nouze. Většinou to byly běžné druhy jako Terebra maculata, Cypraea tigris a několik druhů homolic. Ale i ty mi stály za vyfocení. Jeden půlden jsme zasvětili výletu lodí kolem ostrova s návštěvou lagunária. Je to sítí ohrazená část moře, kde pulsuje život stejně jako na otevřeném moři. A tak je tady možno potkat se s celou plejádou mořských živočichů, korálů, pestrou škálou ryb, včetně žraloků a rejnoků. S nimi se tam můžete bez problémů potápět. Je to úžasný pocit, když se o vás rejnok lehce otře. Byli totiž tak přítulní, že by se to dalo srovnat s kočkou, otírající se o nohy. Nebezpečné bodce měli však odstraněné. Žraloci ovšem měli zuby všechny. Ti ale se mně zase obratně vyhýbali, že bylo těžké udělat hezký snímek. Další výlet byl do vnitrozemí ostrova. Mooréa je jeden z těch ostrovů, o nichž se dá snít v našich dlouhých potemnělých zimních večerech. Hory se téměř kolmo tyčí nad modravou lagunou a jedna z hlavních atrakcí - Cookova zátoka, vytváří působivou kulisu špičaté hoře Mt Rotui. Musím bohužel konstatovat, že tu není ani jedna pláž. Tato hora, připomínající obrovský zkamenělý žraločí zub, je tak fascinantní, že je vyobrazena na dvou současných krásných mincích 50 a 100 CFP. O kousek dál je druhá nádherná zátoka Opunohu a ve skutečnosti prý lodě kapitána Cooka zakotvili právě zde. A také tady se točila většina polynéských scén k filmu Bounty (1984). Ale teď se náš terénní vůz šplhá serpentinami na svahy Mt Tohiea (1207m). Z malé terasy nás čeká fascinující vyhlídka na obě zátoky. Na zpáteční cestě se zastavujeme u posvátného místa starověké kultury marae. Je to dlážděná pravoúhlá plošina obehnaná nízkou zdí, z pečlivě vybraných čedičových kamenů, kde staří Polynésané uctívali oběťmi své bohy, slavily narozeniny i úmrtí. Ve stínu husté vegetace plné velkých kapradin a vzrostlých stromů na vás dýchne trocha tajuplna z tohoto obřadního místa. Další zastávkou byly ananasové plantáže a továrna na ovocné šťávy a likéry. Jejich vydatná ochutnávka je v ceně výletu a tvoří sladkou tečku za zážitky nabitým dnem. Jeden negativní aspekt však tento ostrov přeci jen má a bylo to pro nás dosti překvapující, protože o tom nebyla nikde ani zmínka. Tou méně příjemnou stránkou jsou kohouti, kterých je na ostrově snad více jak slepic. Samotní kohouti by až tak nevadili, ale to jejich celonoční kokrhání se neslo nocí a vytrhávalo každou chvíli ze slastného snění až do rána. Takže vstáváme. Loď zpátky na Tahiti nečeká. Čeká nás ale opět kouzelné Papeete.

        Tahiti - Všechny cesty ve Francouzské Polynésii i ty vzdušné vedou do Papeete. My se také znovu vracíme zpátky i do osvědčeného hotelu Tiare uprostřed hlavního dění. Hned vedle je hlavní pošta, kde kupuji pro kolegy sběratele známky, aršíky a obálky s mušlemi. Návštěva Tahiti v červenci je pro běžného turistu dobrou volbou, protože v tomto měsíci se zde pořádá největší událost roku - Festival Heiva. Je to jedinečná příležitost nahlédnout do bohaté polynéské kultury. Každý rok se v Papeete sejdou obyvatelé všech ostrovů a soutěží mezi sebou v tradičním tanci a zpěvu. Volí se Miss a Mr. Heiva a na moře vyplouvají konvoje květinových vorů. Součástí Heivy je také předvádění řemeslných prací, splétání listů kokosových palem, kamenorytectví, ukázky tetování a výroba ozdob především z mušlí a perel. Na celý měsíc tady vyrostou desítky stánků, ve kterých lze nakoupit výrobky ze všech polynéských ostrovů a pochopitelně nechybí ani mušle, ale především nápadité a vkusné ozdoby z nich. Oko sběratele tam slzí při pohledu na nádherné, endemické a mnohdy i mimořádně velké druhy mušlí, které jsou provrtány, nebo zasazeny jako ozdoba kolem zrcadel. Přímo na místě se vyráběly bohatě zdobené náhrdelníky a já přišel zrovna v době, kdy se paní chystala přidělat do náhrdelníku běžnou Cypraea helvola, ovšem tak velkou, že nic takového jsem v životě neviděl. Už byla na jednom místě hrubě provrtána, ale já paní navrhl, že ji odkoupím. Nechápavě, ale mile se na mě podívala, zkonzultovala cenu ze svou dcerou, která ji předtím vysvětlila, co po ní vlastně chci. Řekla si o dvě stě franků, což je 50 Kč. Říkám si, je to dost, když má provrtanou díru, ale ta velikost mě fascinovala. Až doma jsem zjistil, že měří rovných 37,0 mm. Světový rekord z roku 2005 je 36,5 mm. Nebo třeba asi 3 cm tlustý náhrdelník, vytvořený pouze z endemického zavinutce Cypraea irrorata. Odhadem jich tam mohlo být tak 800 až 1000 kusů. Většinou to byly sice plážovky, ale některé z nich by mohli udělat větší parádu v leckteré sbírce. Náhrdelník přišel v přepočtu, bratru na 4000 Kč. A tak by se dalo pokračovat, obrovská Cypraea ventriculus vévodila přilepená na obrazci pod zrcadlem, kolem ní asi deset nádherně tmavě vybarvených Cypraea succincta, olemovaných Cypraea scurra mundula, kousek výše zdobily zrcadlo Cypraea helvola callista, dále ... No nebudu vás raději dráždit. Pochopil jsem, že mušle mají pro ně cenu jen jako ozdoba či dekorace, přesně jak tomu bylo v Polynésii od nepaměti. Na sběratele tam prostě obchodníci zaměřeni nebyli. Zato nabízeli různě omleté mušle nasypané v lahvích, buď v jednom druhu, nebo směs přibližné velikosti. V jednom stánku paní nabízela sáčky s různými mušlemi bez ohledu na kvalitu, všechno plážovky, většinou rozbité, odřené, nebo jen fragmenty. Vše bylo ovšem určené na dekorativní účely pro případné zájemce. Jeden takový sáček jsem si koupil, protože tam byl neběžný Haliotis pulcherrima a jeden sáček si vyfotil pro dokumentaci. Sáček stál 2000 franků (500 Kč). Půlku jsem vyhodil už na hotelu a další část až doma. Stálo hodně úsilí projít všechny stánky a vybrat z dané nabídky mušle v dobré kvalitě, ale přeci jen jsem něco přivezl, a to díky zmíněnému festivalu, kde se sjeli prodejci ze souostroví Tuamotu a Markézy i ostatních vzdálenějších ostrovů a přivezli nějaké mušle.
        Na Tahiti se snad mušle ani nelovili ani nesbírali. Jdeme navštívit nedaleké proslulé tržiště Marché de Papeete. Krásná tržnice s obrovským množstvím různého sortimentu a s minimem kýčovitých suvenýrů. Spíš jsou zde ke koupi kvalitní šperky převážně zdobené černými perlami, nebo perly samotné (které lze ostatně koupit v celé Polynésii), křiklavé látky a různá pareu, což je tradiční kus oděvu podobný sarongu. Velká nabídka dřevěných i kamenných soch a plastik pocházející většinou z Markéz. Hned u hlavního vchodu vás oslní nádherně vázané kytice z překrásných květin. Samozřejmě nechybí rybí trh, nabídka strouhaného kokosu i kokosového mléka, hromady zeleniny a ovoce. Nejzajímavější a nejdražší ovoce Polynésie bude bezesporu noni, Morinda citrifolia. Pěstuje se hlavně na Markézách a je o něho takový zájem, že místní rolníci se začínají soustřeďovat jen na pěstování tohoto ovoce. Plod je zelený až nažloutlý, velikosti vejce. Má léčivé, prý až zázračné účinky a džus z něho se expeduje do celého světa včetně ČR. Asi necelý litr stojí u nás 1450 Kč. Samozřejmě je tu také rozsáhlá nabídka místní speciality Monoi - je to směs kokosového oleje a květů tiare, jemně provoněná santalovým dřevem, jasmínem nebo vanilkou. Používá se zde jako olej na vlasy, na pokožku, jako opalovací olej a dokonce i jako repelent. V každém případě má blahodárné účinky na sluncem namáhanou pleť. Ovšem v našich chladnějších podmínkách má tendenci trochu tuhnout jak jsem po příjezdu domů zjistil. Byla tu i nemalá nabídka běžných komerčních mušlí, hromady schránek perlorodek a také celá škála krásných velkých Turbo marmoratus. O kousek dál, máte-li hlad, je několik stánků s místními lahůdkami i pizzou a plněnými bagetami. Dokonce i cukrářství s lákavými zákusky. V horním patře, kde je množství stánků se suvenýry, jsem objevil k mému překvapení sedm kusů Lambis crocata pilsbryi, což je endemit souostroví Markézy. Bohužel všechny měli nějaký ten trn ulomený, takže jsem je jen vyfotil a nechal na místě. O kousek dál byl jen jeden kus, ale zato v dobrém stavu. To jsem neodolal a koupil.
        V nabídce místní cestovní kanceláře nabízeli výlet kolem Tahiti a na zajímavá místa ve vnitrozemí. Neváhali jsme a jeli. Výřečný, veselý průvodce nás povozil po všech krásných zákoutích a vyhlídek. Uprostřed ostrova ukázal vodopády a zapomenuté marae, dokonce nám upletl z místních rostlin tradiční tahitský věnec. Závěrem nás zavezl k majáku, kde byla krásná dlouhá pláž s černým, nádherně se lesknoucím rozpáleným pískem. Na pláži nebyl ani střep z nějaké mušle. Naprosto čistá pláž. Ale říkám si „nevadí, třeba bude něco ve vodě“. Hned druhý den ráno jsme tam jeli autobusem. Šnorchl, ploutve, brýle sebou a hurá na potápění. Dno pokrýval také černý písek a kromě ryb jsem nic neviděl. Až o kus dále od břehu to začalo... Asi půl metru pod hladinou byl korálový útes až do hloubky 5 metrů s množstvím všemožných živočichů. Nádherná podívaná. Dokonce byly vidět i běžné mušle jako Trochus niloticus, zévy všech možných velikostí a barev, Conus litteratus a Conus sponsalis a známí zavinutci . Po nasycení té podmořské krásy a pořízení řady snímků jsem se zaměřil na fádní černé dno. Za chvíli se ukázaly rýhy v písku, a to bylo znamení, že tu něco je. Na konci rýhy jsem hrábl do písku a v ruce mi zůstala krásná do černa zbarvená Oliva duclosi. Potěšený úlovkem začínám pátrat dále a po několika neúspěšných ponorech, nacházím Hastula stylata, rovněž do tmava zabarvená. Po chvilce odpočinku se přesunuji dál od zalidněné pláže a potápím se do hlubší vody. Čeká mě neuvěřitelná nádhera. Na černém písku se objevují zcela bílé, velké mořské sasanky, vypadající jako žampiony z jiného světa a kolem nich spousta barevných ryb. Úchvatná podívaná a jako omámený jsem si nevšiml, že mě unáší proud. Ihned se otáčím a plavu ke břehu s vypětím všech sil. Ani jsem tu krásu nestačil vyfotit. Ani jeden snímek. Hned si také uvědomuji, proč tu vlastně nejsou žádní lidé. Zpátky jsme šli asi 3 km po pláži, kterou na konci uzavíralo skalisté pobřeží. Na skalách jsem pak našel opět černou Nerita argus. Další den se vydáváme na opačnou stranu, kde je lagunarium a pod mořem umístěná výstava polynéských mušlí a mořských přírodnin. Vstup je utvořen efektivní otevřenou žraločí hlavou. Návštěva je krátká a my se poté znovu vracíme na černou pláž a vychutnáváme poslední den na Tahiti.

        Co říci závěrem ? Upřímně si myslím, že celá Francouzská Polynésie je až návykově přitažlivá. Pokud člověk velmi touží spatřit toto magické souostroví, pak po jeho návštěvě touha uvidět ho znovu několikanásobně vzroste, protože máte pocit, že jste byli v ráji...