Foto - lastury

Nebezpeční měkkýši

Zajímavosti

Mexiko

 

Český klub sběratelů lastur

 

Vanuatu - země širokých úsměvů


Stát Vanuatu leží v souostroví Nové Hebridy (tak se také do vyhlášení nezávislosti v roce 1980 jmenoval) a je tvořen 83 ostrovy. Je to typicky homogenní stát ve kterém žije 97 % Vanuaťanů.
 

 

Už samotný název evokuje v člověku představu tropického ráje ležícího v nekonečném oceánu, provoněného neznámými vůněmi exotických rostlin a ovoce. Nějak tak to asi bude, protože už po přistání nás čeká tradiční tichomořské uvítání hudebníky ozdobenými pestrými květinovými věnci, a vůně tropů nás doslova pohltí.
 



 
   

Hlavní město Port Vila na ostrově Éfaté se dvěma tržnicemi, přístavem, mnoha obchůdky a několika restauracemi se rozkládá podél jediné hlavní cesty, která vede kolem celého ostrova.
První návštěva patřila tržnici, kde jako všude jinde na světě můžou být mezi různými suvenýry nabízeny mušle. Tentokrát jsem takové štěstí neměl, moc mušlí místní obchodníci nenabízeli. Snad nejzajímavější úlovek byl Cypraea geographica rewa, Conus aureus, velmi tmavá Cypraea mauritiana, Murex tenuirostrum a v roce 1998 nově popsaný endemický Strombus guidoi. Ovšem endemickou Oliva rubrolabiata, která byla mým hlavním objektem zájmu, jsem tam nenašel. O kousek dále v druhé tržnici bylo jen ovoce, zelenina a také nezbytná kava (opojný nápoj Melanésie z kořene pepřovníku). Mezi mnoha druhy banánů, kokosů a všeho možného ovoce a zeleniny poutaly pozornost buráky, prodávané na zelených stoncích vytáhnutých přímo ze země a evidentně ještě nepražené. Trsy buráků lákaly k ochutnání, ale chuť byla podobná spíše přezrálému hrachu.
 



 
 

Další den je vyhrazen odlehlejšímu místu Pango Point. Toto místo mi doporučil francouzský kolega na burze v Paříži, který na jmenovaném výběžku našel Cypraea catholicorum. Mě se ji najít nepodařilo, ale stačilo se zeptat ve vesnici, jestli někdo neprodává mušle. Jeden mladík mne ochotně zavedl za ženou, která přinesla malou krabičku, kde měla ve vatě uložené drobné Cypraeidae a mezi nimi bylo několik C. catholicorum v různé kvalitě. Znala i cenu, jakou může dostat, a tak smlouvání bylo zbytečné. Právě nastával odliv a já utíkal prozkoumat odhalené pobřeží. Obrovskou radost jsem měl z nálezu živé Haliotis dohrniana a tmavě červené Conus tulipa, ale i dalších hezkých, i když běžných mušlí. Na Vanuatu je endemických mušlí velmi málo, přestože leží 500 km od Nové Kaledonie, která endemity překypuje Snad jeden z nejvzácnějších místních endemitů je Cypraea taitae (Burgess, 1993). Podobá se C.catholicorum, avšak je menší, mírně protáhlá a extrémně vzácná.
 


Prohlídku hlavního města i jeho nádherného okolí máme za sebou a tak jsme si v průvodci vybrali ubytování vzdálené od Port Vila asi 20 km. Bereme taxi a jedeme se tam napřed podívat. Bohužel vybraný resort nefungoval, ale o kousek dál byl další, a tak jsme se šli pozeptat, zda mají volné místo. Ujistili nás, že ano, ale pro jistotu jsme si ho ještě rezervovali. Další den se přemisťujeme z Port Vila na ono odlehlé místo, kde není vůbec žádná civilizace. Je tam pouze resort, který se jmenuje Turtle Bay Resort. Cestovní kanceláře tam vozí turisty na prohlídku žraloků a mořských želv v několika stádiích, od těch nejmenších až po dospělé. Želvy jsou umístěny v mělkých nádržích a žraloci v přírodním skalnatém akváriu zasahujícím do moře. Večer zjišťujeme, že jsme jediní hosté, a tak tomu bylo po celých sedm dní. Resort byl umístěn v nádherné zátoce s udržovanou pláží. Já jsem měl ale raději dlouhou, pustou pláž za resortem. Bylo tam množství miniaturních zátok, ale pouze v jedné se shromažďovaly odumřelé mušle. Z těch zajímavých to byly Cypraea staphylea consobrina, Cypraea ursellus, Cypraea minoridens blandita, Cypraea punctata atomaria, Trivia zzyzyxia, Haliotis jacnensis, Vanikoro gueriniana a řada drobných mušlí, které momentálně zpracovávám. Za ty už určené musím vzpomenout alespoň Pedicularia pacifica. Jako všude v Pacifiku si nabírám na pobřeží asi 5 kg detritu a v resortu pomocí lupy pátrám po zajímavých mikromušlích. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pod lupou uviděl několik 2 – 3 mm fantastických živočichů, velmi podobným drobounkým hvězdičkám. Ale o tom bych se rád zmínil trošku obšírněji v jiném článku. Opouštíme pusté, avšak nádherné místo, a vracíme se zpět do Port Vila.
 


 


 
   

V místní cestovce kupujeme výlet na ostrov Pele se šnorchlováním a s ujištěním, že je tam spousta mušlí. Nepřivezl jsem si ani jednu, která by stála za řeč, ale šnorchlování mezi korály bylo nádherné.
 



 
 

 
 
 
   

Dalším vysněným místem je ostrov Espíritu Santo, na který právě odlétáme. Vybíráme si ubytování v Beachfront Resort na okraji města, který lze po všech stránkách doporučit. Po krátké prohlídce resortu a jeho pláže míříme opět do tržnice. Tady je mušlí ke koupi více, ale jsou většinou nevalné kvality. Druhý den jedeme na pláž zvanou Milion Dollars Point. Pláž je na první pohled pustá, ale jen vystoupíme z taxíku, kde se vzal, tu se vzal, už k nám míří výběrčí poplatků. Na Vanuatu se platí téměř všude, třeba i za vstup do vesnice. Když není u cesty pokladnička, jako například ve vesnici Lotoror, kde jsem vhodil určený obnos cca 250 Kč, měli by turisté vyhledat náčelníka a jemu zaplatit buď penězi, nebo nějakým darem. Ale teď zpátky na pláž. Ta je poseta dnes už historickými lahvemi a střepy od Coca Coly, piva a rezavými zbytky americké lodě ztroskotané za II. světové války. Některé střepy jsou už zarostlé do korálů a působí dost tristně. O kousek dál je však pláž čistá a při odlivu lze najít pod kameny zajímavé mušle. Jako drahokam působí nález přenádherné Engina alveolata. Najít se dá i živá Cypraea arabica, několik druhů Cerithidae, Neritidae a Nassariidae.
Další den nás čeká výlet do tajuplné jeskyně Millennium Cave, která je hluboko v džungli. Bereme dlouhé kalhoty, pevnou obuv a košili s dlouhým rukávem na ochranu před nepříjemnými komáry. Po cestě přibíráme ještě čtyřčlennou rodinu z Austrálie. Dvouhodinový pochod džunglí se čtyřmi průvodci je úžasná zkušenost, jen nechápu, proč s námi šesti jde tolik průvodců. Snažím se cestou najít nějakého šneka a zapojuji do toho i celou domorodou suitu. Bohužel bez úspěchu. Dorazíme před jeskyni a jeden z průvodců nám všem obřadně pomaluje obličej červenou hlínou na ochranu před zlými duchy. Jaké bylo však naše překvapení, když vidíme, že jeskyní protéká voda. Průvodci jsme donuceni vlézt do asi metrové chladné vody a poslušně odevzdáváme naše batůžky, abychom si je nenamočili. Za to dostaneme každý vodotěsnou baterku a vstupujeme v botách a oblečeni do tmavé jeskyně plné vody a balvanů. Pochod je náročný a dva průvodci se snaží hlavně ženám pomáhat přelézat kluzké kameny. V polovině jeskyně dostáváme pokyn zhasnout baterky. Stojíme promočeni ve vodě. Je naprostá tma a ticho. Odevšad kape voda a východ z jeskyně je v nedohlednu. No co víc si můžeme ještě přát. Jdeme dál a po chvíli se konečně v dáli objevuje světlo. Tam nás čekají zbylí dva rozveselení průvodci i s našimi batohy a plovacími vestami pro další pochod řekou. Australská rodina se dvěma dospělými dcerami jde řekou, my volíme raději strmý výstup po žebřících a pokračujeme zpět džunglí. Tady se mi podaří najít na kmenu stromu endemického šneka Dendrotrochus layardi. Došli jsme do malé vesnice uprostřed džungle s několika chýšemi a uvědomujeme si, jak nelehké tady musí být živobytí pro tyto usměvavé lidi. A to už na nás řidič mává spolu s promáčenými Australany.
Následující den bereme taxi a jedeme na hezkou pláž s přitékající říčkou. Po odlivu tu nacházím Nassarius gibbosuloideus, Nassarius reeveanus, Strombus urceus incisum, Strombus minima a na mořské trávě třímilimetrovou nádhernou Smaragdia paulucciana. Ve studené říčce a v mírném proudu jsem objevil endemický krásně zbarvený Neritopsis dilatatus a Clithon donovani. Příroda je tady vskutku nádherná a z celého ostrova jsme nadšeni.
 



 

 
 

Zpátky do Port Vila se nám nechce. Rozhodli jsme se neletět zpět na Efate a tak měníme letenku a pokračujeme na druhý největší ostrov Malakula. Mohu považovat za velké štěstí, že jsem se mohl na toto fantastické souostroví dostat a vidět je ještě v poměrně tradiční podobě, která už pomalu mizí z celé Oceánie. Variabilita etnik Vanuatu, jejich tradic a jazyků je ohromná. Svědčí o tom právě ostrov Malakula, známý především velmi rozšířenou kanibalskou minulostí, kde žijí pouze dva klany, které jsme měli to štěstí navštívit. Odlišují se mnoha aspekty, přesto jejich zásadní odlišností je taková drobnost: velká a malá pokrývka pánského přirození. A právě z tohoto faktu vychází pojmenování obou klanů. Big Nambas a Small Nambas. Jako první jsme se vypravili k Small Nambas. Plni očekávání jsme jeli více než dvě hodiny terénním vozem do vzdálené vesnice. Čekalo nás tam vlídné přijetí a jako dárek jsme dostali náhrdelník spletený z travin. Usadili jsme se na připravenou kládu a za chvilku při zvuku bubínků z bambusu přibíhali urostlí nazí muži, pouze s malým pouzdrem upleteným z listů, kde měli uschovaný penis; druhá část ovšem volně visela. Za nimi přitančili ženy odhalené do půl těla ve spletených sukýnkách z listí. Tanec vyjadřoval to, jak jim cizí kmen snědl jednoho člena. Poté nám muži ukázali, jak se rozdělává oheň třením malého dřívka o jiný kus dřeva. A ono to opravdu fungovalo. Ženy nám zase připravovaly tradiční jídlo z jejich základní potraviny - taro, které nastrouhaly na trnitém kusu dřeva, smíchaly s kokosovým mlékem, napěchovaly do bambusových tyčí a vložily do rozdělaného ohně. Za chvilku bylo napečeno a chuť byla zajímavá, snad jen trošku přisolit. Po jídle nám ukázali kresby v písku jedním tahem, které zanechává ten, kdo musí vesnici na čas opustit. Následovalo dalších několik tanců a ten poslední tanec představoval pomstu svého zabitého a snědeného druha tak, že to druhému kmenu několikanásobně oplatili. Kanibalismus byl neodmyslitelnou součástí celé Melanésie, zvláště pak Vanuatu. (V Polynésii převládal pouze na Markézách).
Návštěva vesnice Big Nambas probíhala zcela odlišně. Přivítání se nám dostalo od Julietty, ta nás provedla nevelkou vesnicí, vyprávěla o její historii a ukázala svoji rodinu a příbytek. Zaujalo nás vyprávění o kokosové palmě jako o stromu života. Ten poskytuje prakticky vše, co potřebují: jídlo, pití, nástroje, topivo na vaření a také zdroj obživy v podobě sušeného jádra kokosu (kopra), které prodávají na vývoz. Pěstují mimo jiné také kakaovníky a usušené boby rovněž prodávají. Nejenom že jsem poprvé viděl plod kakaovníku, ale Julietta nám jeden utrhla a dala ochutnat jeho sladkou dužinu, ve které jsou kakaové boby obaleny.
Po prohlídce následovaly tance již v tradičních úborech, avšak s větším pouzdrem na penis. Zajímavým zážitkem byla mladá, krásná žena, tančící i s kojencem. Muži byli svalnatí, s dokonalou postavou jako vyřezanou z ebenu. Jak jsme si potom uvědomili, vděčí za to zdravému stravování a soustavné práci na kokosových plantážích. Po krásném tanečním vystoupení, kde bylo více dětí, jsme všem, včetně našeho řidiče, který nás do vesnice zavezl, rozdali lízátka. V momentě je všichni rozbalili a strčili do pusy, takže při focení jim všem trčely z úst bílé tyčinky. Věnoval jsem jim také pohlednici Prahy, ze které byli všichni užaslí, obdivně a dlouze se na ni dívali. Potom jsme byli pozváni na jídlo připravované dvěma ženami. Tentokrát se peklo v příbytku, který sloužil jako kuchyně a jídelna. Jídlo bylo na ohništi zabalené v banánových listech a obložené rozpálenými kameny, které před námi rozhrabali. Společně s nimi jsme se pak pustili do jídla. Bylo opět z tara a o poznání chutnější. Před konzumací jsme je namáčeli do kokosového mléka. Jako zákusek byly vyloupané pamplemousse (růžový grapefruit), ale mnohem sladší než u nás. Pomalu se loučíme a připadá nám, jako bychom odjížděli od rodiny.
Nejlepší pláž na Malekule je nedaleko velmi skromného letiště. Tam jsem našel Cancellaria obliquata cf. a temně fialovou Mastonia rubra, patřící do čeledi Triphoridae. Na trhu jsem pak koupil živé Chiton gemmata a Telescopium telescopium, které byly pro místní jako pochoutka.
 


A to už jsme na zpáteční cestě na Efate. Zbývá nám posledních sedm dní na Vanuatu, potom cesta do australského Brisbane, Dubaje a Prahy. Široké, upřímné úsměvy a neopakovatelné hluboké zážitky si odnášíme s sebou domů do jiné džungle, džungle velkoměsta.
Je třeba také říci, že Vanuaťané jsou velmi hrdí na svoji zem a získanou nezávislost. Vlajkami v autech, v obchůdcích i na tričkách to dávají najevo. K turistům jsou velmi přátelští, protože si uvědomují, že turisté jim přinášejí prostředky a výrazně pomáhají ekonomice, i když je jich tu pomálu. Nezapomenu na naši bytnou na ostrově Malekula, která si postěžovala, že by potřebovali, aby sem turisté více jezdili, protože je tu nádherně a jsou jim ochotni poskytnout vše, co požadují. Další nevídanou věcí, která mě mile překvapila, je, že na Vanuatu je nulová korupce. To zjistila Transparency International a v roce 2005. USA tomuto státu udělily grant 40 milionů dolarů na podporu ekonomiky a infrastruktury. Co je také zvláštní a obdivuhodné, že nemají armádu, jen policii.
 



Dírkonožci

Při pobytu na ostrově Efate na Vanuatu jsem si z pláže přinesl do resortu asi 5 kg korálového písku s různými částečky neživé organické hmoty.
Právě v takovéto směsi se nacházejí mikromušle o které se mimo jiné také zajímám. Při prozkoumávání drtě pod lupou mě při vyhledávání miniaturních mušlí mi padly do oka drobounké objekty podobné hvězdičkám, velkých 2 - 3 mm. Vůbec jsem nechápal k čemu je přiřadit, protože jsem je viděl poprvé.
Přivezl jsem je domů a pod mikroskopem mě překvapila jejich ojedinělá dírkovaná struktura. Velmi mě zajímalo, co to je za prapodivné živočichy, které jsem doposud nikdy nespatřil.
A tak jsem se pustil do pátrání. V dostupné literatuře jsem zjistil, že je to dírkonožec Baculogypsina sphaerulata z čeledi Foraminifera, tedy v překladu „otvůrky nesoucí“.

Moře a život v něm mě neustále překvapuje pro mě záhadnými a netušenými tvory. Tak co jsou to vlastně Foraminifera ?
Jsou to jednobuněční mořští prvoci z kmene Rhizaria. Vytvářejí vápnité, často velmi ozdobné schránky s mnoha drobnými otvůrky, z nichž vychází panožky. Jednobuněčnou nebo vícebuněčnou schránku vyplňuje protoplazma, která z něj částečně vystupuje ústím, nebo drobnými póry.
Dírkovci se vyskytují od prvohor až do dnešní doby. Mnohé rody se v určitých obdobích mimořádně rozšířily, jejich schránky měly podíl na tvorbě hornin v karbonu a v paleogénu. Jsou to většinou velmi drobouncí živočichové rozměrově se pohybující kolem několika milimetrů. Přesto jeden z nich je mezi nimi obrem.

Mezi dírkonošce řadíme jednoho z největších, dnes již vyhynulých prvoků, který se jmenuje penízek (Nummulites). Jeho spirálovité mnohokomůrkové schránky dosahují v průměru až 10 cm. Dnes tvoří mohutné vrstvy nummulitových vápenců.

Použitá literatura: Mediterrannea Foraminifera, F.Cimerman&M.Langer